Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata
Zajezdime
Menu
  • Zážitkové jízdy
  • Historie motorsportu
Home  /  Příběh Formule 1  /  19. Ferrari a Fangio – krátkodobá vzájemná výpomoc v nouzi

19. Ferrari a Fangio – krátkodobá vzájemná výpomoc v nouzi

V polovině padesátých let dvacátého století byl ale náhle tým v rozpadu. Předpisy Formule byly opět změněny. Z provizorní Formule 2 s obsahem dva litry byly náhle dvou a půl litrové vozy bez turbokompresoru. Tím nachytali Ferrari na švestkách. Za prvé jejich čtyřválcové Tipo 625 nebylo schopné předvést adekvátní výkon a za druhé se na scéně objevil Mercedes. Ferrari nebylo nadále v pohodlné pozici jasně vedoucího týmu. Jen se štěstím nasbíralo tři vítězství v Grand Prix. Dvě z nich byla roku 1954 na okruzích Silverstone a Pedralbes. Třetí se jim podařilo v roce 1955 v Monacu. Ferrari postihlo to, co jeden automobilový historik nazval atmosférou stěží potlačitelné paranoie a strachu z převzetí zodpovědnosti, obvykle vedoucí k rozpadu týmu v dobách neúspěchu. Italský velitel byl rozmrzelý a hrozilo, že navždy upustí od automobilových závodů. Vozy byly i nadále neuspokojivé a nedostačující. V roce 1955 zemřel Alberto Ascari za volantem “sedm set padesátky“, při jejím testování v Monze. Jedinou možnou cestou vpřed bylo převzít zbytky závodního týmu Lancia, který neměl v soutěži Formule 1 dlouhé působení a do jeho vozů nainstalovat motor Ferrari a přetáhnout k sobě problematického Fangia.

Naštěstí pro Ferrari se i sám Juan Manuel Fangio ocitl v nouzi. V Argentině zrovna padla Peronova vláda a s ní i přízeň a ochrana pro starého závodníka. Jeho obchodní zájmy byly ohroženy a jeho soukromé finance byly ve vyšetřování nově nastupujícího vojenského režimu. Mercedes byl mimo hru a Fangio potřeboval závodit tak zoufale, jako Ferrari potřebovalo nového jezdce. Vůz, který mu Ferrari nabídlo, byl ve skutečnosti poměrně zajímavý model Lancia-Ferrari D50 a měl mnoho výhod. Boční palivové nádrže dodávaly vozu lepší rozložení váhy a uložení motoru mimo střed auta zase zaručovalo snížení jeho výšky. Měl ale také jisté nevýhody. Jednou z hlavních bylo, že zadní část vozu měla v zatáčkách nezdravě vyvinutou tendenci předbíhat předek.

Největším problémem nebyl technický stav vozu, ale naprosto nepopsatelná vzájemná antipatie mezi Ferrarim a Fangiem. Ročník 1956 měl velmi choulostivý začátek. Ferrari, jak bylo jeho zvykem, odmítl jmenovat Fangia jezdcem číslo jedna svého týmu. To Fangia znechutilo. Jakkoli byli jeho zábavní stájový kolegové Peter Collins, Luigi Musso a Eugenio Castellotti dobrými jezdci, nebyli to světoví šampióni. A žádný z nich se ani v příštích dvanácti měsících s největší pravděpodobností šampionem stát neměl. Pokud jde o základní závodní taktiku a řazení řidičů podle jejich kvalit, tak jak to praktikoval Mercedes, tak ve Ferrari se toto objevovalo stále méně. U Mercedesu byl Fangio vždy pokládán za hlavního jezdce, a to mu samozřejmě velmi vyhovovalo. Naproti tomu Ferrari rád sledoval, jak si to jeho jezdci rozdají.

První závod sezony se konal v lednu v Buenos Aires, na Fangiově domácí půdě. Když palivové čerpadlo jeho vozu přestalo fungovat, schylovalo se ke katastrofě. Fangio si ale ihned vyžádal Mussův vůz a pokračoval v závodě. Ve vedení byla Maserati. Ta ale havarovala a Fangiovi se podařilo vyhrát. V dalším závodě v Monacu zvítězil Moss s Maserati 250F. V tomto kole Grand Prix ale předvedl Fangio podobný kousek jako v Buenos Aires, když sebral vůz kolegovy Collinsovi. Ten mu však vše vrátil. Peter Collins vyhrál následující dva evropské závody. Tak si to rozhodně Fangio nepředstavoval a nikdy nechtěl. Zvítězil na okruhu v Silverstonu a Nürburgringu. To bylo všechno moc krásné, ale…! V tuto chvíli se šampionát změnil v sérii obvinění a proti argumentací týmu Ferrari, která pokračovala i po odchodu znechuceného Fangia. Ten tentokrát přestoupil do týmu Maserati. Jeho agent, Marcello Giambertone, si mimo jiné postěžoval na to, že Ferrari sabotovalo Fangiův vůz pro Mille Miglia. Tvrdil, že do karoserie vyvrtali díry tak, že do ní spíš pršelo, než aby voda vytékala ven. A také zmínil, že Ferrari se výslovně snažili zastavit Colinse, když při závodě v Monze přenechával svůj vůz Fangiovi. Collinsovo gesto se nakonec stejně ukázalo jako marné, protože v tomto posledním závodě sezony zvítězil Moss a navíc zajel i nejrychlejší kolo okruhu.

Témata Alberto Ascari, Enzo Ferrari, Eugenio Castellotti, Ferrari, Juan Manuel Fangio, Luigi Musso, Maserati, Mille Miglia, Monaco, Nürburgring, Peter Collins, Silverstone
Předchozí
Mille Migglia 1955
18. Ferrariho piloti
Následující
Ferrari, Alfonso de Portago
20. Smrt jménem Ferrari

Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata

Nejnovější příběhy

  • 1973 – Skrz barikády
  • 1970 – Šílení psi a Mexičané
  • 1969 – O zaječí chlup
  • 1966 – Demoliční Indy
  • 1965 – Velký Útěk
  • 1960 – Tramvaj Jacka Brabhama

Jsme sociálně aktivní