Ve skutečnosti přišly v automobilovém světě dva převraty. První spočíval v novém vzhledu a tvaru vozů, a tím druhým bylo bezesporu místo jejich výroby. Z původního řekněme povstání garážních mechaniků, kteří začali vyrábět Cooper, vzešel Lotus, založený v Hornsey, déle to byl Cheshunt a potom také Hethel. V Chessingtonu vznikla značka Brabham a ve Wokingu se začal vyrábět dnes již tolik známý McLaren. Existovala dokonce i nová, mladší a odlehčená verze výroby BRM se základnou v Bourne.
Všichni tito výrobci byli malí, hbitě se rozvíjející specialisté a všichni byli založeni v tichosti a účelně, na území Anglie, kde řemeslné umění doslova vzkvétalo na zvláštních i zapadlých místech. A všem se dařilo na závodištích, která byla přestavěná ze starých letištních drah. Letištní plochy z druhé světové války, jako Silverstone, Thruxton nebo Goodwood, byly totiž po válce zabaveny a předělány na závodní tratě, které sloužily pro všechny soukromníky, kteří chtěli se svými vozy závodit. Automobiloví historikové se shodují, že právě ony závody na starých letištích byly klíčem k celému úspěchu. Na území Spojeného království neexistovaly žádné silniční závody, ale najednou se objevily závody pořádané na tratích, které původně sloužily jako letištní dráhy. Tyto tratě byly rovné, s přiměřeně hladkým povrchem, vhodně postavenými zatáčkami a snadno dostupné pro britskou závodnickou společnost.
Nové závodnické tratě byly využívané víkend co víkend, britští „garážníci“ měli přístup ke všem druhům dílů a kouskům techniky a současně jim nescházel potřebný talent ke stavbě vozů. Co jim ale zcela určitě chybělo, bylo bohužel dostatečné množství motorů. Měli k dispozici pohony o objemu 750 kubických centimetrů ze starých vozů Austin Seven, a motory z motocyklů značky JAP o objemu 500 kubických centimetrů. Jednoduše řečeno, nebylo tu nic moc dalšího, co by se dalo použít. Tak se Angličané museli naučit udělat z tohoto hendikepu přednost. Místo aby začali s velkým silným motorem a na něm dále stavěli, začali chytře vyrábět lehké, hbité a dostatečně aerodynamické vozy, které dokázaly vytáhnout maximální sílu a rychlost z toho, co mohly a co jim motor a parametry vozu dovolily.
Závodní okruhy předělané ze starých letišť byly úplně něco jiného než nesnadné a hrbolaté silniční tratě na kontinentu. Ty totiž připomínali skládačku nebo puzzle plné hrbolů, nerovností, poklopů od kanálů a obrubníků. Britské vozy měly tenkou a lehkou nápravu a brzdový systém, který by na tratích na kontinentu byl spíš za trest. Jinými slovy, britští garážní mechanici pracovali v poměrně moderním prostředí motoristického sportu a okolní svět za nimi pokulhával. Byla to výhoda, které se prozatím nechtěli vzdát. Pro italskou éru to znamenalo, že v dohledné budoucnosti bude muset ustoupit, lépe řečeno se přidat k novému, modernímu světu. ´Garážníci´ začali přebírat kontrolu a skromné malé britské vozy se stávají tahouny Formule 1.
