Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata
Zajezdime
Menu
  • Zážitkové jízdy
  • Historie motorsportu
Home  /  Příběh Formule 1  /  105. Aura tajemna, aura zrady

105. Aura tajemna, aura zrady

Bylo to na kvalifikaci v Monaku, kde měl Senna jeden ze svých mystických a nyní velmi dobře známých momentů střetnutí se s čistou rychlostí. „Najednou jsem byl téměř o dvě sekundy rychlejší než všichni ostatní na trati, včetně mého týmového kolegy (Prosta), který jel ve stejném voze. V tom jsem si uvědomil, že už neřídím svůj vůz při plném vědomí. Řídil jsem tak nějak za pomoci instinktu. Ocitl jsem se v jiné dimenzi. Cítil jsem, jako bych byl v tunelu“, popsal Senna své pocity z jízdy. Ostatní řidiči tenhle pocit znali – stav pozměněného vnímání, stav sebehypnózy, který přenese vztah člověka k vozu, rychlosti a trati do nové roviny vnímání – a nebyli z něj vždy nadšení. Jackie Stewart ten stav právem zpochybňoval a argumentoval tím, že to znamenalo určitý bod zlomu, ve kterém vůz přebíral kontrolu nad vámi spíše než naopak. Senna si ovšem ten moment transformace nějakým záhadným způsobem osvojil a přidal ho k auře tajemna, která rostla v souvislosti s jeho jménem.

To všechno zanechalo Prosta na nevděčné pozici okusovače nehtů, hnidopišského, úzkostlivého, staršího řidiče, bez možnosti žádného uspokojujícího způsobu, jak se vyrovnat se Sennovou olympijskou aurou. Nejdříve se Prost pokusil zachovat dospěle, když přirovnával nově příchozího Sennu k zhýčkanému děcku, jehož přirozené schopnosti ho vždy dostali do ohniska dění a středu pozornosti v jakémkoliv týmu, za který řídil. Nicméně, Ayrton Senna velmi brzy začal brát závodní kalendář roku 1988 útokem a vyhrál čtyři Grand Prix za sebou, od britské po belgickou. A když přišla na řadu Velká cena Japonska v Suzuce, stal se Senna rozmazleným spratkem, který podle Prosta nebyl nenáviděný jen jím samotným, ale také zbytkem týmu McLaren. Podle všeho proběhlo ve Wokingu neoficiální hlasování o tom, koho si tým v hloubi srdce přeje jako vítěze titulu. Prost z toho vyšel jasně pozitivně. To ovšem nemělo vůbec žádný význam. Senna předvedl v Suzuce impozantní jízdu v mokrých i suchých podmínkách. Odnesl si vítězství v kvalifikaci, nejrychlejší kolo, porazil Prosta a dostal se tak na celkové druhé místo.

Pro závěrečnou Grand Prix v Austrálii, která měla rozhodnout o vítězi šampionátu, tak byl těsně za Prostem. Byl tým McLaren-Honda znepokojený napětím mezi jejich dvěma výtečnými řidiči? Pravý opak. Byli nanejvýš spokojení. Kabinet s trofejemi rostl k prasknutí, sponzoři byli spokojení a konkurence byla jako zkamenělá. Ron Denis a jeho společníci byly v naprosté extázi, když se v roce 1989 Prost stal vítězem titulu mistra světa a Senna skončil na druhém místě. A tak v roce 89 se pro něj tzv. rodina, kterou si u McLarenu tolik zamilovaně vybudoval, stala příšernou. Senna nemluvil, neusmíval se. „Rozdíl mezi námi byl ten, že já jsem pracoval pro McLaren, zatímco Senna pracoval výhradně jen a jen pro sebe a pro svůj prospěch“, řekl Prost. Ale neusilovali snad všichni ve Formuli 1 o vlastní slávu, svou vlastní lepší pověst? Nebyl Prost pouze trochu přecitlivělý?

Jeho hlavním problémem byla zrada, přesně tak jako to bylo sedm let zpátky v případě Villeneuvea a Pironiho ve Ferrari. Tato velká zrada se Prostovi a Sennovi stala na Grand Prix v San Marinu v Imole v dubnu roku 1989. A byl to Senna, kdo porušil nepsanou dohodu mezí ním a Prostem, že se ani jeden z řidičů nepokusí předjíždět, pokud ten druhý bude ve vedení při nájezdu do první zatáčky. Prost měl lepší start a okamžitě se posunul dopředu. Senna se však držel za ním a v zatáčce jménem Tosa ho předjel. Senna se udržel na prvním místě až do cíle a Prost odcházel domů druhý a se čtyřiceti sekundovým mankem. „Od závodu v Imole to bylo všechno jinak“, zuřil Prost. „Měli jsme dohodu a on ji porušil. To co udělal, bylo nečestné a hanebné. „Od té doby jsem věděl, že už mu nikdy víc nemůžu důvěřovat. Mohl jsem ho nabourat.“ Konec konců to byla přímo urážka majestátu. Prost byl dvojnásobný mistr světa, o pět let starší než Senna, mezinárodní sportovní osobnost. A jestliže si Senna myslel, že po incidentu v Imole by mezi nimi mohl být jakýkoliv jiný vztah než čistě pracovní, tak se pletl. Prost se totiž vyjádřil takto: „Nepřeji si s ním mít nadále nic společného. Oceňuji upřímnost a on upřímný není.“ A Sennova odpověď? „Jdi k čertu.“

Kdybyste měli vybrat jednu z těch definitivních jízd, kterými se Senna zapsal do historie, mohli byste zvolit výhru z roku 1985 ve Spa (za prudkého lijáku), jeho vítězství z devadesátém třetím v Doningtonu (průtrž mračen, slabší déšť a opět liják), nebo vítězství na španělské Grand Prix z osmdesátého šestého (neuvěřitelně vyrovnaný finiš ve stylu Villeneuvea, s Mansellem na druhém místě). Větší smysl by ale asi dávalo vybrat Imolu roku 1989, a to právě kvůli sporu a nevraživosti, které událost provázely. To byl přesně Sennův styl. Byl to brilantní řidič, ale na jeho snaze vyhrávat bylo něco nezdravě a nebezpečně neetického. Fangio, který se stále účastnil dění ve Formuli 1 jako velice respektovaný, stárnoucí papež, to shrnul tvrzením, že Senna byl skvělým šampionem, ale ne tak skvělým sportovcem. Senna stanovil nelehký model: že vítězství je ospravedlněním k čemukoliv, naprosto čemukoliv.

Témata Alain Prost, Ayrton Senna, Imola, Jackie Stewart, McLaren, Monaco, Ron Dennis
Předchozí
Ayrton Senna
104. Hyper Ayrton Senna
Následující
Alain Prost a Ayrton Senna, Japonsko 1989
106. Japonský boj

Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata

Nejnovější příběhy

  • 1973 – Skrz barikády
  • 1970 – Šílení psi a Mexičané
  • 1969 – O zaječí chlup
  • 1966 – Demoliční Indy
  • 1965 – Velký Útěk
  • 1960 – Tramvaj Jacka Brabhama

Jsme sociálně aktivní