Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata
Zajezdime
Menu
  • Zážitkové jízdy
  • Historie motorsportu
Home  /  Legendy motorsportu  /  Meo Costantini

Meo Costantini

Meo Costantini ztělesňuje nejúspěšnější éru v závodní historii značky Bugatti a dnes je po něm pojmenováno jedno z aut speciální edice Les Légendes.

Aristokrat Bartolomeo („Meo“) se narodil 14. února 1889 v městečku Vittorio Veneto v severovýchodní Itálii. Nastoupil na turínskou univerzitu, ale v roce 1909 dal přednost kadetskému kurzu, po kterém se přidal k italské armádě a později získal pilotní průkaz. Na začátku války se přidal k letectvu a brzy se stal součástí elitní letky Baracca – její znak černého koně na žlutém pozadí se později objevil na autech Enza Ferrariho. První vzdušné vítězství získal v říjnu 1917 a celkem si připsal šest sestřelů nepřátelských letadel. Dotáhl to až na majora a obdržel tři vyznamenání.

Po válce přišel poprvé do kontaktu s týmem Bugatti a podílel se na úpravách Type 13, se kterým závodil v letech 1920-21. Postupně získával pozornost i samotného Ettore Bugattiho, který mu po vítězství v Alpine Cupu v roce 1923 nabídl práci. Vytvořilo se mezi nimi úzké pouto a jejich spolupráce trvala více než deset let. Costantini začínal jako testovací jezdec a šlo mu to skvěle, patřil mezi největší technické experty. Později se stal továrním jezdcem týmu a nakonec i sportovním ředitelem této známé francouzské značky.

Tým zaznamenával úspěchy již od roku 1922, kdy jezdci jako Pierre de Vizcaya, Pierre Marco nebo Jacques Mones-Maury dokázali získat několik pódiových umístění, ale Bugatti se opravdově začalo dařit až pod Costantiniho vedením. V roce 1925 vyhrál s novou T35 Targa Florio na Sicílii, když v posledním z pěti okruhů vzal vedení Francouzům Louisi Wagnerovi a André Boillotovi a dojel si pro triumf. Druhou T35 dovezl do cíle na čtvrtém místě Španěl de Vizcaya. Tímto Costantiniho vítězstvím začalo pětileté kralování Bugatti v tomto nevyzpytatelném vytrvalostním závodě.

V sezoně navíc dál pokračoval ve skvělých výsledcích, s T39 vyhrál Velkou cenu cestovních vozů v Montlhéry a v Monze a sezonu uzavřel třetím místem ve VC Itálie, kde nestačil na Alfy krajanů Gastone Brilli-Periho a Giuseppe Campariho. Ve zkratce fantastická sezona, ale ještě lepší to bylo v roce 1926, kdy Costantiniho talent a vedení dosáhly vrcholu a tým vyhrál světový šampionát AIACR.

Sezonu začali absolutním triumfem v Targa Florio, Costantini v Madonii obhájil vítězství, druhý dojel Ferdinando Minoia a třetí Jules Goux, všichni za volantem 2.3 litrových T35. V první desítce měl tým navíc ještě další tři auta. Start první Velké ceny roku v Miramas ve Francii byl trochu komický. AIACR totiž předtím snížila maximální objem motorů na 1500 cc a žádný z týmu nestihl auta připravit – kromě Bugatti. Do závodu tedy vyrazily jen tři 39A a s nimi vedle Mea Jules Goux a Pierre de Vizcaya. V polovině závodu musel Španěl po problémech s motorem odstoupit a znudění diváci sledovali, jak si pro výhru dojel Francouz Goux.

Dalším závodem byla pro tým VC Evropy v La Sarte ve Španělsku, na kterou se dokázaly připravit alespoň Delagy a na startu stálo šest aut. Pro další vítězství si dojel Jules Goux a Costantini dojel za Delagem dvojice Edmund Bourlier a Robert Sénéchal třetí. Na stejné trati se jela také Velká cena Španělska a opět šlo o koncert Bugatti. Pro prvenství si tentokrát dojel Costantini s náskokem neuvěřitelných sedmnácti minut na druhého Gouxe a dalších pěti na čtvrtého Minoiu. V posledním závodě mistrovství v září v Monze to vypadalo podobně, tentokrát vyhrál Louis Charaval, Costantini dojel třetí a v Bugatti se mohlo začít slavit.

Po svém vítězství o týden později v Miláně se Meo rozhodl ukončit závodní kariéru a věnovat se pouze vedení týmu. Tento post zastával až do roku 1935, kdy ho převzal syn Ettore Bugattiho Jean.

Bartolomeo Costantini zemřel 19. července 1941 v Miláně.

Témata Alfa Romeo, André Boillot, Bugatti, Delage, Enzo Ferrari, Ettore Bugatti, Ferdinando Minoia, Giuseppe Campari, Jules Goux, Louis Charaval, Meo Costantini, Montlhéry, Monza, Pierre de Vizcaya, Targa Florio
Předchozí
Richard Seaman
Richard Seaman
Následující
Jules Goux, 1924
Jules Goux

Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata

Nejnovější příběhy

  • 1973 – Skrz barikády
  • 1970 – Šílení psi a Mexičané
  • 1969 – O zaječí chlup
  • 1966 – Demoliční Indy
  • 1965 – Velký Útěk
  • 1960 – Tramvaj Jacka Brabhama

Jsme sociálně aktivní