Svou závodní kariéru začal tím, že naboural svoji Alfu Romeo 6C 1500cc během závodu Aosta-Grand St. Bernard v roce 1932 a z nehody si odnesl poraněné rameno a pořezaný obličej. Nějaký čas se dával dohromady a v roce 1934 začal jezdit s Alfou Romeo Monza, která ale nebyla nejnovější, a tak koupil Maserati 4CM. Své první významnější vítězství získal na okruhu v Brně v tehdejším Československu v sérii Voiturette.
V roce 1936 mu dal šanci Enzo Ferrari. Giuseppe se chvíli rozkoukával a příští rok vyhrál Princess of Piedmont Cup s Alfou Romeo 12C 36. Dařilo se mu dál a v roce 1937 se stal italským jezdcem roku. Počátkem roku 1938 se Scuderia Ferrari stala součástí Alfy: Giuseppe zůstal a postupně se stal jedničkou týmu. V téhle době se dostal k fantastickému modelu Alfa-Romeo 158, se kterým vyhrál Ciano Cup a Prixe Berne, ale největší “předválečné“ vítězství získal v roce 1940 v Tripoli, kdy už byl zbytek Evropy dávno ve válce.
V roce 1946 působil dále u Alfy a připsal si výhru v Ženevě, ale pro sezonu 1947 se do týmu nedostal, takže jezdil s nezávislým 3 litrovým Maserati, ve kterém v roce 1948 oslnil v Monaku, kde získal pole position, vyhrál závod a stanovil rekord okruhu.
Do Alfy se Nino vrátil v roce 1950. Bylo mu sice už 44 let, ale stále se měl zapsat do historie. Tehdy to nebyl tým žádných mladíků, kolegům Luigi Fagiolimu a Juanu Manuelu Fangiovi bylo dokonce 52, respektive 38 let. Farina s Fangiem si to nakonec také rozdali o titul.
Prvním závodem nového šampionátu Formule 1 byla Velká cena Británie na okruhu v Silverstone a na lesku mu přidávala přítomnost mnoha členů královské rodiny. Připraveny byly dokonce čtyři Alfy 158 a za volantem Farina, Fangio a Fagioli, čtvrtým byl Reg Parnell. Na startu byly všechny čtyři Alfy seřazeny v první řadě a dominovaly i v závodě. Rychle začali ujíždět zbytku pole, který byl prakticky bez šance. Zvítězil Farina, Fagioli byl druhý a Parnell třetí, jen Fangio musel pro poruchu odstoupit.
Věci se děly i v Monaku, kde Farina startoval z druhého místa za Fangiem. Odstartoval sice nejlépe, ale Fangio v půlce závodu převzal velení. Pak přišel problém, když Farinu trefila masa vody, která vyšplouchla z moře přes zeď v zatáčce Tabac, Ital dostal smyk a narazil do betonových schodů. Následkem toho se za ním postupně nahromadilo dalších devět aut. Vedoucí Fangio ovšem při průjezdu dalším kolem vytušil, že je něco špatně, zpomalil a našel si skrz tento chaos cestu k výhře. Argentinec ale takové štěstí neměl v příštím závodě v Bremgartenu ve Švýcarsku, když mu upadl ventil a odstoupil, takže Giuseppe si vše vynahradil. Fangio ovšem odpověděl výhrami v Belgii a ve Francii, kde Farina ztratil v boxech sedm minut kvůli problémům s palivem a propadl se až na sedmé místo.
Vše bylo připraveno pro rozhodující souboj v Itálii, který fantastickou agresivní jízdou ovládl Farina, zatímco Fangio musel po problémech s motorem odstoupit. Mistrem světa se tedy stal Giuseppe. Alfa byla na absolutním vrcholu, když její jezdci ovládli první tři místa celkového pořadí: první Farina s 30 body, druhý Fangio s 27 a třetí Fagioli s 24.
Pro sezonu 1951 zůstal u Alfy a s modelem 159 zvítězil ve Spa. Poté to zkoušel u Ferrari jako dvojka za Albertem Ascarim a s F2 500 vyhrál v roce 1953 v Německu. Také vyhrál WSCC 24 hodin ve Spa s Mikem Hawthornem a 1000km Buenos Aires s Umbertem Magliolim. V Monze ale havaroval a při nehodě utrpěl vážné popáleniny. Svou poslední Velkou cenu jel ve Spa a dokončil na třetím místě.
Farina se v polovině 50. let několikrát pokoušel vyhrát Indianapolis 500, ale nepodařilo se mu to a tak ukončil svoji závodní kariéru.
Giuseppe Farina nakonec zahynul při banální nehodě v roce 1966, když jeho Lotus Cortina dostal na ledu smyk a naboural. Stalo se tak v Chambery po cestě na Velkou cenu Francie.
