Delahaye tedy začal startovat v závodech sportovních aut, v roce 1937 René le Bréguet pro tým vyhrál Monte Carlo Rallye, o rok později dvojice Eugéne Chaboud – Jean Trémoulet triumfovala ve 24 hodin Le Mans. Lucy však chtěla s týmem prorazit také na nejvyšší úrovni a již v roce 1936 začal Delahaye na její popud pracovat na novém autě. Výsledkem byl Type 145 CS Grand Prix, který bez aerodynamických křídel splňoval parametry pro start v závodech sportovních aut, bez nich to byl vůz pro Velké ceny Formule 1. Delahaye však na konci roku rozpustil závodní tým a auta převzali Schellovi se svým vlastním týmem Ecurie Bleu. Laury si připsal několik výborných výsledků, v Monaku vyhrál Prince Rainier Cup a dojel třetí v Mille Miglia. V listopadu 1939 se však Laury a Lucy stali účastníky nehody, při které Laury přišel o život. Vedení týmu tedy zůstalo na Lucy. Delahaye však nedokázali naplnit svůj potenciál a tým je brzy nahradil Maserati 8CTF, se kterými se v roce 1940 vydal do USA. Závod Indianapolis 500 však nebyl příjemnou zkušeností, Renému Dreyfusovi odešel motor a René le Béguet dojel na desátém místě. Po německé okupaci Francie se rozhodli zůstat ve Spojených státech a Harry nastoupil do armády, kde byl nejprve leteckým kulometčíkem a později byl převelen k tankovým jednotkám.
Po válce se vrátil do Francie a započal svou závodní kariéru. S Coopery startoval v F3, F2 a později také ve F1 a při tom si užíval života – klasické „víno, ženy, zpěv“ na něj dokonale sedělo.
Ve Formuli 1 debutoval v květnu 1950, v premiérovém ročníku nově vzniklého seriálu mistrovství světa. V Monaku však s Cooperem T12-JAP po nehodě odstoupil již v prvním kole. V tomto roce startoval ještě ve švýcarském Bremgartenu, kde dojel osmý. V průběhu let se zúčastnil celkem šestapadesáti mistrovských Velkých cen, ale ani jednu z nich se mu nepodařilo vyhrát. Velmi blízko vítězství však byl v červenci 1956 v Remeši. Harry startoval s Vanwallem 254 a už po šesti kolech musel po selhání motoru odstoupit. Týmový kolega Mike Hawthorn, který pro únavu z předcházející dvanáctihodinovky sportovních aut nechtěl dále pokračovat, mu však přenechal své auto a Harry se vybičoval k neuvěřitelnému výkonu. Zajížděl rychlejší časy než lídr závodu Juan Manuel Fangio a rychle se na něj dotahoval. Pak ho ale o lepší umístění připravila porucha vstřikovacího čerpadla a nakonec dojel až desátý. Závod vyhrál Peter Collins o pouhé tři desetiny sekundy před Eugeniem Castelottim.
Nejlepší výsledky ve F1 zaznamenal v srpnu 1957 v Pescaře, kde dojel s Maserati 250 F třetí za Juanem Manuelem Fangiem a Stirlingem Mossem a v květnu následujícího roku byl v Holandsku na Zandvoortu za volantem BRM P25 dokonce druhý za Mossem. Na konci této sezóny získal šesté místo, které bylo v mistrovství světa jeho nejlepším celkovým umístěním.
Schell v průběhu kariéry startoval také v závodech sportovních aut, v roce 1956 s kolegy Mossem, Taruffim a Behrou vyhrál 1 000 km na Nürburgringu. Několikrát útočil na prvenství v závodě 12 hodin na Sebringu v USA, ale v letech 1956–58 získal dvě druhá a jedno třetí místo.
Harry Schell zemřel 13. května 1960 při tréninku na International Trophy v Silverstone, když se svým Cooperem T51-Climax pod vlajkou rodinného týmu Ecurie Bleu dostal smyk, auto se několikrát převrátilo a proletělo ochrannou bariérou. Schell byl na místě mrtvý.
