Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata
Zajezdime
Menu
  • Zážitkové jízdy
  • Historie motorsportu
Home  /  Příběh Formule 1  /  52. Bezpečnost až na posledním místě

52. Bezpečnost až na posledním místě

Ty skutečně ošemetné druhořadé okruhy, na kterých se v padesátých letech jezdily svérázné neoficiální závody šampionátu, byly postupem času vyřazeny. Problémem ale zůstávalo to, že okruhy, které se zachovaly, měly do značné míry stejnou podobu jako o deset let dříve. Tak, jak je znali Juan Manuel Fangio, Alberto Acsari nebo Mike Hawthorn.

Jim Clark pokořil Nürburgring v roce 1965, kdy druhému Grahamu Hillovi ujel o patnáct sekund. Clark vedl po celou dobu závodu již od kvalifikace, ve které také zvítězil. Jeho nejrychlejší kolo bylo téměř o minutu rychlejší než to Fangiovo v padesátém sedmém roce. Byla to reklama pro moderní dobu. Když se ale vrátíme v čase o jednu závodní generaci zpět, zjistíme, že Clark a Fangio ze svých vozů viděli v podstatě to samé: borovicové stromy, betonové sloupky plotů, skály a hliněné břehy lemující asfalt. Navíc zřídkakdy tu byl přítomný dostatečně připravený traťový maršál, který by mohl pomoci v případě nehody. Bezpečnost na těchto nebezpečných okruzích byla stále hodně podceňována.

Podobně to vypadalo i v Monaku, kde kolem kamenných patníků stále ještě optimisticky visely předválečné pytle s pískem, jejichž funkcí bylo tlumit případný náraz. Podél trati byla také spousta překvapivě tvrdých balíků slámy, do kterých se dalo narazit. Dokonce i na pohodlném starém okruhu Brands Hatch byly hliněné břehy a ocelové stožáry (s reklamami firem Girling a Dunlop) pouze několik metrů od vozidel. Podle Jackieho Stewarta byla Formule 1 svět travnatých břehů, které byly jako odpalovací rampy, objektů na trati, do nichž jste naráželi čelně, a alejí nechráněných stromů. Okruhy plné adrenalinu, ale především nebezpečí.

Jakýsi rozvoj v oblasti bezpečnosti zaznamenávaly alespoň automobily. Když Fangio seděl za volantem Ferrari nebo Maserati znamenalo to pro něj vichřici prachu, horko od motoru, prach z brzdových destiček, malé kamínky a vůz driftující v zatáčkách na všech čtyřech kolech, připomínající motorový člun na jezeře. Clark už ale závodil v moderní poloze vleže na zádech. Volant byl v porovnání s tím Fangiovým, který vypadal jako víko od popelnice, velmi malý. Řadicí páka, spíše páčka, byla hned u ruky. Nízký vůz krátce řezal zatáčky. V druhé polovině šedesátých let dvacátého století už měl Clark pod kapotou svého vozu dvakrát tolik koní, než míval Fangio. Obrovský posun ve vývoji zaznamenaly i podvozky a kola. Fangio by žasl.

I přesto ale nebyla auta v polovině šedesátých let zase o mnoho bezpečnější než ta z poloviny let padesátých. Stejně jako Fangio, Moss, Hawthorn a stejně jako všichni ostatní, neměl Clark žádné bezpečnostní pásy, pořádnou ohnivzdornou kombinézu a byl obklopen benzínem prolévajícím se kolem v lehce prorazitelných hliníkových nádržích. Kdykoliv mohla přijít katastrofická nehoda, selhání pneumatik nebo nějaký mechanický kolaps. A to vše při vyšší rychlostech. Nezměnily se ani všechny ty neskutečně tvrdé a nehybné objekty okolo tratí. Věci se měnily, přesto však zůstávaly nebezpečně stejné…

Témata Alberto Ascari, Brands Hatch, Graham Hill, Jim Clark, Juan Manuel Fangio, Mike Hawthorn, Monaco, Nürburgring
Předchozí
Monza
51. Obávaná Monza
Následující
Formula 2 Lotus Jima Clarka, Hockenheim
53. Smrt v dubnu 1968

Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata

Nejnovější příběhy

  • 1973 – Skrz barikády
  • 1970 – Šílení psi a Mexičané
  • 1969 – O zaječí chlup
  • 1966 – Demoliční Indy
  • 1965 – Velký Útěk
  • 1960 – Tramvaj Jacka Brabhama

Jsme sociálně aktivní