Sezóna 1950 se stala prapradědečkem současné Formule 1. V tomto roce Mezinárodní automobilová federace (FIA) znovusjednotila automobilové závody Grand Prix a odložila stranou rozdílné názory prostřednictvím zdravé konkurenční skladby soutěže. Nová pravidla v podstatě sumarizovala následující: auto může mít atmosférický motor do objemu 4500 kubických centimetrů nebo motor s turbokompresorem do objemu 1500 kubických centimetrů; bez hmotnostního limitu. Současně nastoupila na scénu i Formule 2 s levnějšími vozy s atmosférickým motorem do objemu maximálně 2000 kubických centimetrů nebo objemu 500 kubických centimetrů pro vozy disponující motorem s turbokompresorem. Jednoduše řečeno, nastolil se řád a stanovila, ne jako před válkou, jasná pravidla. Vznikl také velmi skromný kalendář šesti evropských Grand Prix.
Pořadatelskými zeměmi byly Británie, Monako, Švýcarsko, Belgie, Francie a Itálie. Šampionátu se účastnilo třináct týmů a přibližně třicet odhodlaných jezdců.
To vše doplňovalo dalších šestnáct zcela dobrovolných závodů, které nebyly součástí šampionátu. Tyto doslova podivínské akce (například pohár Britského království, Pařížská Grand Prix a Velká cena Penya Rhin) se konaly v místech jako Albi, Goodwood, Pescara, Bari a dokonce New Jersey – ostrov s tak malou rozlohou, že zde téměř nemohla existovat doprava jakéhokoli druhu. Na všechny z nich bylo pohlížené shora. Některé z nich, hlavně ty, které byly sponzorovány tiskem, nabízely velkou finanční odměnu pro vítěze. Ať už byly jakkoliv zvláštní, těšily se účasti předních jezdců. V roce 1950 se konalo šestnáct zmíněných závodů nad rámec oficiálního šampionátu. V roce 1952 už jich bylo přes třicet.
Objevily se i pochybnosti, zda povolit účast závodníkům účinkujícím na šampionátu, nebo ne. Figurovaly zde týmy jako Alfa Romeo (která by v roce 1950 vyhrála pohár konstruktérů, kdyby v té době existoval), po boku s týmem Maserati a týmem Ferrari s novým vzhledem. V závěsu neodkladně pokulhávalo několik vozů týmu Talbot. To vše doplňovalo pár vozů značky ERA nadstandardních tvarů. Hlavními aktéry v poli závodníků byl Nino Farina, který v roce 1950 vyhrál šampionát a nově vycházející hvězdy jako Juan Manuel Fangio a Alberto Ascari. Tito špičkoví jezdci byli následováni snahou dalších odvážlivců, jakými byli například Maurice Trintignant a Reg Parnell. Když uvážíme fakt, že Evropa byla stále ještě v troskách a že byl právě ukončen Norimberský proces, pro motoristický svět šlo všechno tak dobře, jak jen mohlo. Jediná skutečná zvláštnost přišla překvapivě od Britů.
