Když v roce 1977, po dvou letech strávených porážením soupeřů ve Formuli Atlantic (plus po krátkém působení v McLarenu jako třetí řidič), podepsal kontrakt s Ferrari, bylo mu dvacet sedm let. Pocházel z Quebecku, měl ženu a dvě malé děti a byl odzbrojujícím způsobem upřímný a nedotčený ve svém jednání se zbytkem světa. Bydlel v obytném voze, nekouřil, nepil alkohol a nejedl nic odvážnějšího než hamburger s hranolkami. Byl patologicky závislý na riziku a nebezpečí, ale zároveň hluboce konzervativní a co se týká rodinných záležitostí, až represivní. V mnoha případech působil dojmem, že není schopný racionálně přemýšlet a občas dokonce vypadal jako ukázkový případ předčasně zaraženého vývoje.
První věcí, kterou o něm kdokoliv řekl poté, co ho spatřil na trati, bylo, že je velice rychlý, ale také idiot: „Ten chlapec zbytečně moc pospíchá“ (Carlos Reutemann); „Je veřejným nebezpečím“ (Ronnie Peterson); „Ten zatracený rudý stroj byl všude kolem mě!“ (Alan Jones). Na rozdil od ostatních jezdců Alanovi Jonesovi nevadila Villeneuveova přemrštěná touha po rychlosti. Když do něj Villeneuve v osmdesátém prvním roce na britské Grand Prix naboural, Jones, místo toho, aby si to šel do garáží Ferrari s Villeneuvem vyřídit, byl shovívavý. „Oh, to je prostě pro starého dobrého Gilla typické“, řekl Jones. „Musíte uznat, že má něco do sebe, ten chlap to nikdy nepřestane zkoušet.“ Jones si ovšem mohl dovolit být v klidu. Nejen proto, že byl úřadujícím mistrem světa, ale i proto, že Villeneuve ani náznakem neprojevil žádnou známku toho, že by si osvojil takový typ sebekázně a cílevědomosti, jenž by ho dostal na stejnou pozici, v jaké byl Alan Jones.
Villeneuve byl jako neřízená střela. To co dělal, jak na trati, tak i mimo ni, se zdálo být výrazem jakési neovladatelné a nepopsatelné potřeby si zvýšit tep až do rudé zóny a dostat se do stavu, kdy by byl schopný zažít strach. Za tímto účelem vyhledával nesjízdné horské tratě, aby na nich testoval svoji 4 x 4 za hranice možností. Často se také prolétával ve své helikoptéře s minimální zásobou paliva nebo defektním elektronickým systémem. Běžně demoloval silniční vozy a bylo jedno, jestli se jedná o Fiat 131 nebo Ferrari 400. Ti, co se odvážili na sedadlo spolujezdce nebo pasažéra, zažívali studenou sprchu smíšených pocitů obdivu a panického strachu. Peter Windsor (spolujezdec Gillese ve Fiatu) jednou poznamenal: „Při cestě zpátky do hotelu považoval Gilles projíždění zatáček na ruční brzdu za samozřejmou věc.“ A na závodní trati to bylo samé, jen ještě ve větší míře. Byl buď velice klidný, nebo jel na doraz. V roce 1979 vedl „Princ Zkázy“ (tuto přezdívku mu udělili ve Ferrari) skoro třetinu závodních kol ve všech závodech, ale málokdy dojel a mistrem světa se tak stal jeho týmový kolega z Ferrari Jody Scheckter.
