51. Obávaná Monza

Jméno Monza je zřejmě jedním z nejmocnějších a nejpůsobivějších slov ve světě automobilových závodů. A je k tomu opravdu dobrý důvod. Stejně jako Spa a Nürburgring má tento okruh ohromný historický význam. Je datován dávno před druhou světovou válkou a na rozdíl od Spa a Nürburgringu je Monza ve skutečnosti pouze o jedné věci – touze po naprosté rychlosti. Jestliže jste chtěli dosahovat rychlostí přes 320 kilometrů za hodinu, Monza bylo to pravé místo. Ale také to bylo skvělé místo pro havárie.

Původní okruh si připsal na konto dvacet sedm mrtvých diváků a jednoho řidiče. Tato otřesná nehoda se stala při závodě Grand Prix roku 1928. Při Velké ceně 1933 zemřeli tři řidiči. Po válce byl okruh kompletně přestavěn, stále však zůstal svatyní rychlé jízdy. V roce 1955 zde zemřel Alberto Ascari a pro Wolfganga von Tripse se stal okruh osudným roku 1961. Von Tripsiho Ferrari tenkrát narazilo do Clarkova Lotusu v ostré zatáčce jménem Curva Parabolica. Při nehodě tragicky zemřelo dalších čtrnáct diváků.

Velmi rychlé klopené zatáčky na okruzích Brooklands nebo Avus existovaly stále ještě v polovině šedesátých let, ale už téměř jenom jako historická zajímavost. Představovaly velmi konkrétní nebezpečí a riziko, kterému se nyní řidiči Formule 1 vyhýbali. Drtivě dlouhá rovinka, navazující na Parabolicu a vedoucí k další zatáčce Curva Grande na okruhu v Monze, umožňující náročný sprint zakončený velmi rychlou zatáčkou doprava, se od nich zase ale až tak moc nelišila.

Od otevření okruhu v roce 1922 do roku 1965 zemřelo pětadvacet jezdců, kteří se obávanou Monzu snažili pokořit. Profesor Sid Watkins, ve Formuli 1 uctívaný a uznávaný jako kmotr bezpečnosti, ještě v devadesátých letech tento okruh nenáviděl. Watkins jízlivě napsal: „Je to místo, ke kterému přistupuji s odevzdanou nechutí, je to má každoroční osobní noční můra.“ A v podstatě dodnes zůstává Monza jakousi posvátnou příšerou a tak trochu nedobytným vrcholkem pomyslné závodnické osmitisícovky.