61. Smrt patří na trať, bezpečnost ne

A přesto si lidé Jackieho Stewarta nepamatují až tak dobře pro jeho geniální řidičské schopnosti, ale spíše pro jeho nekonečný boj za zvýšení bezpečnosti automobilových závodů. Jako by fakt, že se snažil zvýšit bezpečnost na závodech, snižovala jeho odvahu při řízení. V té době se muži, kteří chodili v závodních bundách a nikdy neusedli za volant závodního vozu, cítili oprávněni znevažovat Stewarta a jeho kampaň za bezpečnost. Jako by náplní celého motorsportu bylo mít velkou šanci zemřít zbytečnou a bolestivou smrtí. V jejich světě znamenal étos automobilových závodů ne lásku k životu na hraně, ale touhu po smrti. Jakýkoliv pokus o snížení tohoto rizika byl pak proti zásadám a podstatě motoristického sportu. A tak byl Jackie Stewart za to, že se odvážil upozornit na problém bezpečnosti, považován za zbabělce.

Přitom postavit se za bezpečnost bylo tím neodvážnějším gestem. Názorným příkladem je Spa roku 1969, kdy Asociace Řidičů Grand Prix (Grand Prix Drivers Association – GPDA) úspěšně bojkotovala závod. Trať byla zkrátka příliš nebezpečná. Rozhodnutí bylo vydáno řidiči téměř jednomyslně. A podle Stewarta bylo obzvláště významné vzhledem k absolutní neochotě organizátorů, kteří odmítli provést jakákoliv bezpečnostní opatření. Ptáte se, kdo se směle vydal na jednání s řídícími orgány jménem GPDA a odnesl si tak s sebou veškerou potupu? Ano, byl to Jackie Stewart.

Lidé, kteří nebyli nijak zainteresování v motoristickém sportu, měli pochopení pro věc. „Jediní lidé, od kterých se nám dostávalo kritiky“, poznamenal kousavě Stewart, „byli často ti, kteří byli úzce spjati s automobilovými závody.“ V kruzích motoristického sportu platil názor, že předchozí generace řidičů se dobrovolně stavěla smrti tváří v tvář, a tím se navždy zavázala závodní komunitě. Hledat tedy nyní řešení, jak omezit pravděpodobnost smrti, bylo jako zneuctít tento závazek a popřít oběti, které byly přineseny v minulost. Tato gladiátorská póza však v moderním světě nedávala velký smysl pro ostatní řidiče, ale našli i světlé výjimky. Chris Amon (zapsal se do dějin svou přezdívkou „největší smolař všech dob v řadách řidičů“, měl našlápnuto k několika vítězstvím za nevýkonný tým Ferrari, ta mu ale vždy na poslední chvíli unikla) před Stewartem smekal klobouk. „Jeho postoj k otázce bezpečnosti byl vždy jednoznačný. Tvrdě pracoval na tom, aby se závodní tratě změnily a zároveň tvrdě jezdil.“, řekl Amon.

Roku 1969 na španělské Grand Prix těžce havarovali Graham Hill a Jochen Rindt. Narazili do nově postavených bariér. Naštěstí se oba dva řidiči se z havárie dostali téměř bez úhony, a to samé i diváci, kteří stáli jen několik metrů opodál. Pouze jeden divák přišel o oko a další skončil se zlomenou rukou kvůli troskám, které létaly vzduchem. Mohlo to být ale mnohem, mnohem horší. Tato názorná ukázka užitečnosti bariér umožnila Stewartovi argumentovat, že i na spoustě dalších míst by se mohly pořádat automobilové závody, pokud by se daly prezentovat jako luxusní a výnosná atrakce a ne něco, čemu se většina lidí vyhýbala ze strachu, že budou smeteni závodním vozem.