128. Rozporuplná osobnost

Na Schumacherově osobnosti se zdálo být něco zvláštního a rozporuplného. Na jednu stranu byl extrémně pracovitý, byl pravou inspirací pro zbytek týmu, vynikající jezdec, a prozatím skromný ve svém chování mimo závodní trať. Byl šťastně ženatý se svou dlouhodobou partnerkou Corrinou, se kterou začali zakládat rodinu, nebyl ani nijak zvlášť zainteresovaný dostat svůj obličej do novin. Jako by byl ztělesněním ctnosti. Na druhou stranu, za pouhých pět let působení ve Formuli 1, nasbíral dvě diskvalifikace ze závodu a jednu diskvalifikaci z komplet celého šampionátu. Stirling Moss mu v té době fandil a obdivoval jeho styl. Líbilo se mu, že je opravdovým závodníkem a ne procentuálním hráčem jako Alain Prost. Velkoryse prohlásil: „Kdyby Schumacher jezdil s námi (s Mossem a jeho současníky), řídil by se stejnou etikou jako lidé naší doby.“ Niki Lauda zase řekl: „Jedinou věcí, která se mi na něm nelíbí, je, že neumí přiznat vlastní chybu.“ Ale i když si šel Schumacher svou vlastní podivnou cestou – zanechal za sebou Irvina, násilně si utvářel tým Ferrari k obrazu svému, musel být vždy na prvním místě a všichni ostatní až někde za ním – přemýšleli jste nad tím, jestli neměl starý Stirling pravdu.

Když Michael Schumacher v Silverstonu 1999 naboural své Ferrari a ošklivě si rozlámal nohu, někteří to považovali za karmu, za znamení, že by měl přehodnotit své priority. „Najednou jsem cítil, jak mi zpomaluje tep a pak se úplně zastavil“, prozradil následně Schumacher. „Světla se zhasla.“ Kdo ale pohotově přehodnotil své priority, byl Irvine. Vystoupil zářivě ze stínu velkého mistra a upravil si auto tak, aby vyhovovalo jemu. V rozběhlé sezóně s ním získal čtyři vítězství, ale nakonec se mu nepodařilo vyhrát titul. Skončil pouhé dva body za Mikou Hakkinenem. Byla to ironie osudu: všechna ta tvrdá dřina, neuvěřitelný teambuilding, všechna ta germánská obětavost, jen proto, aby nakonec Irvine skončil v šampionátu před ním. Eddie Irvine, divoká karta milující zábavu a věčně se honící za ženskými.

V roce 2000 pak Schumacher s přehledem rozdrtil všechny své soupeře a stal se prvním světovým šampionem pro Ferrari po jednadvaceti letech. Pak se mu to podařilo znovu. A znovu. A znovu (i když pouze s dvoubodovým náskokem před Kimi Räikkönenem). A znovu… „Hodně to pro mě znamená, vyhrát sedmý titul tady ve Spa-Francorchamps. Zejména, když je to pro Ferrari jubilejní, v pořadí sedmistý, závod v Grand Prix. Je to opravdu celkem pozoruhodné“, přemítal potěšený Schumacher v srpnu roku 2004.

Nezamýšleným důsledkem jeho naprosté nadvlády bylo, že začala celosvětově klesat sledovanost Formule 1. Rok 2002 byl mimořádně špatný: rok, ve kterém Ferrari vyhrálo všechny závody Grand Prix, kromě dvou. Pravda, McLaren téměř úplně ovládl sezónu 1988, což bylo svým způsobem dosti špatné. Ovšem tehdy dva z nejlepších jezdců poválečné doby – Prost a Senna – strávili celý ročník nelítostným bojem, který se rozhodl až na konci října. Schumacher měl však titul pro sezónu 2002 jasně v kapse již od července. Zbytek sezóny tak neměl na práci nic víc, než lámat nové rekordy a občas přihrát příležitostnou výhru svému nejnovějšímu týmovému kolegovi, kterým byl gentlemanský Rubens Barrichello.