Narodil se 11. února 1934 v Tatsfieldu v Surrey a začínal s motorkami v menších závodech na travnatých tratích, než se poprvé výrazněji ukázal v roce 1951 na okruhu v Thruxtonu, kde šlapal na paty mnohem zkušenějším jezdcům.
Do seriálu mistrovství světa poprvé nakoukl o rok později, kdy dojel šestý v Ulsteru v kategorii do 500 cc. O další tři roky později, v roce 1955, se po několika slušných výsledcích stal jezdcem Nortonu a dokázal dokonce dvakrát porazit tehdejšího světového šampiona Geoffa Duka. Norton měl ovšem finanční problémy a John přijal nabídku od italského týmu MV Augusta, kde exceloval nevídaným způsobem. Mezi lety 1956-60 získal sedm titulů mistra světa, když v kategoriích do 350 a 500 cc vyhrál neskutečných 68 ze 76 závodů.
Automobilům se John začal věnovat v roce 1960 a první zkušenosti v F1 získával v Lotusu. V domácí Velké ceně si připsal skvělé druhé místo, ale bylo to v té sezoně jeho jediné umístění. V příští sezoně jezdil za další britský tým Yeoman, s jejichž autem získal několik nevýrazných umístění, ale na konci sezony 1963 mu patřila čtvrtá pozice, pro kterou si dojel na volantem Loly MkIV týmu Bowmaker.
V roce 1964 jezdil Surtees za Ferrari a hned od začátku tato spolupráce fungovala skvěle. S Ludovico Scarfiottim vyhrál 12 hodin na Sebringu a brzy přidal výhru v závodě 1000km na Nürburgringu, kde vytvořil tým s Willym Mairessem. Se Scarfiottim navíc dokázali tento závod vyhrát i příští rok a John ještě připojil vítězných 1000km v Monze s Mikem Parkesem.
Svou první výhru v F1 získal v šestém závodě sezony na Nürburgringu. Další závod v Rakousku sice nedokončil, ale s Dinem 158 ovládl následující závod v Monze. Dvě druhá místa v posledních závodech sezony v USA a Mexiku znamenala, že si o bod před rivalem Grahamem Hillem s BRM zajistil světový titul. Double tak byl na světě.
Příští sezona se však nepovedla a John málem zemřel po nehodě při tréninku v Kanadě a přišel o zbytek sezony. Dokázal se dát dohromady a na startu té příští byl dobře připraven. S novým Ferrari 312 vyhrál druhou Velkou cenu sezony v Belgii. Pak nastaly v týmu problémy. Lépe řečeno šlo o problém sportovního ředitele Ferrari Eugenia Dragoniho, který před závodem v Le Mans pochyboval o Johnově kondici po loňské nehodě a tým nakonec Surteesovi zakázal účast. To se Angličanovi nelíbilo a v Maranellu skončil. Do konce sezony se však v F1 ještě objevil, tentokrát na volantem Cooperu T81. Třetí místo v USA a vítězství v posledním závodě v Mexiku ho katapultovaly na druhé místo celkové pořadí za Jackem Brabhamem.
V roce 1966 se John stal vítězem premiérového ročníku série Can-Am, když s Lolou T70-Chevrolet vyhrál tři ze šesti závodů. V F1 vládly i v sezoně 1967 Brabhamy, zatímco John se přesunul k Hondě. V podstatě celý rok ale byly s autem problémy. John dokázal v prvním závodě v Jižní Africe získat třetí místo a pak si musel na umístění na bedně počkat až do Monzy, kde diváci byli svědky jeho fantastické bitvy s BRM Jackieho Stewarta a BT26 Jacka Brabhama. Surtees tady v napínavém finiši urval první místo, pouze 0,2 sekundy před Brabhamem. V roce 1968 Honda problémy s autem vyřešit nedokázala a v průběhu sezony více než dobrá umístění přibývaly nedokončené závody. Těch bylo nakonec osm, John získal alespoň druhé místo ve Francii a třetí v USA a na konci sezony se dělil o sedmé místo se Švýcarem Jo Siffertem.
V příštím roce to Surtees ještě zkoušel u BRM, ale auto nebylo dobré a rozhodl se založit vlastní tým Surtees Racing Organization, který v F1, F2 a F 5000 působil devět sezon. John pověsil kariéru na hřebík v roce 1972. V roce 2008 byl poctěn titulem OBE. Až do své smrti v v březnu 2017 se účastnil veteránských závodů.
