Švédská zimní Grand Prix, 22. února 1947
Automobilové závodění na ledě bylo ve Skandinávii oblíbeným diváckým sportem již od roku 1931, kdy se první Švédská zimní Grand Prix konala na zamrzlém jezeře Rämen. Mezi závodníky byla onoho roku i německá hvězda Rudolf Caracciola. Ten však zmrzlý povrch neovládl tak bravurně jako jeho finští soupeři. Následujícího roku se na události sešel 60tisícový dav diváků. Jezero Vallentuna na sever od Stockholmu se stalo pravidelným místem ledových závodů od roku 1934. Bylo to právě tam, kde o 13 let později Reg Parnell a tým ERA převálcovali všechny ostatní na první poválečné Švédské zimní Grand Prix.
Vozy ERA (zkratka pro English Racing Automobiles) byly ve výrobě od roku 1935 do roku 1939 a znamenitě závodily na začátku i konci války, přestože jich bylo vyrobeno pouhých 17 kusů. Tři z nich patřily Regu Parnellovi, Georgovi Abecassisovi a Lesliemu Brooksovi, kteří s nimi soutěžili na švédské Grand Prix v Rommehed, 9. února 1947. Závod se proměnil ve snadné vítězství týmu ERA, jelikož se jejich největší soupeři – Francouzi – zasekli kilometry daleko na lodi uvíznuté v ledu. Když se o 13 dní později soutěž uskutečnila znovu na jezeře Vallentuna, mohli se Francouzi konečně chopit své šance. Bezpochyby se jí chopili, a to v čele s Raymondem Sommerem. Vychytralému Parnellovi se však ani on nemohl rovnat.
V mezičase obou závodů si Parnell nechal z Anglie poslat náhradní díly poté, co zadřel motor. Dostal také nápad přimontovat k vozu dvě zvláštní zadní kola, aby si tak usnadnil jízdu po jezeře. Coby častý účastník závodů do vrchu vlastnil extra dlouhé náby, které by montáž kol usnadnily, ty však nechal doma v Anglii. Zavolal tedy hned svému synovci a zaúkoloval ho, aby náby a náhradní kola dopravil na londýnské letiště, odkud byly následně přepraveny do Göteborgu. Když je pak Parnell úspěšně namontoval, Sommer okamžitě podal protest. Angličan však pravidla důkladně prostudoval a věděl tak, že mu v nápadu nic nemůže zabránit.
Závod začal v teplotě −9 ºC, většina řidičů proto oblékla letecké bundy RAF, aby je uchránily před mrazem. Jezero bylo pokryté dokonale hladkým ledem, ovšem též vrstvou sněhu. 60kilometrový okruh tak nejdříve musel vyčistit pluh. Protože žádný závodník nesměl používat gumy s hroty, pořadatelé vysypali celou trasu jemným štěrkem, který pak postříkali vodou. Vznikl tak povrch podobný brusnému papíru, což přilnavost kol samozřejmě zlepšilo. Byla to ale právě Parnellova dvojitá zadní kola, která se postarala o skutečně znatelný rozdíl. Žádný z vozů se nevyrovnal jistotě automobilu ERA, jenž se k vítězství dobruslil průměrnou rychlostí 110 km/h. Závod na ledě roku 1947 tak byl skutečným triumfem britské geniality.
