Následující ročník byl ještě více napínavý. Schumacher se chystal na moment své finální slávy a Alonsovi se přestávalo dařit. V říjnu 2006 prohlásil: „Celý tým je oslabený, kromě hrstky těch, kteří nechtějí, abych získal post číslo jedna. Několik dalších je spokojených, protože jsme v soutěži týmů pokořili Ferrari“, dodal, chmurně narážejíc na fakt, že Renault chtěl v první řadě získat titul v poháru konstruktérů a až na druhém místě vítězství v šampionátu mezi řidiči. „Nepomáhají mi tak, jak by mohli.“ Renault mrazivě odpověděl: „Ve vztahu mezi Alonsem a týmem není vůbec žádný problém. Bylo ovšem jasné, že Fernando, je typem šampiona, který si je vědom svých vlastních kvalit a nebude setrvávat někde, kde není naplno uznávaný.
Nakonec Alonso získal svůj druhý titul a ihned poté odešel s respektem do McLarenu, který ale zažíval v té době strašné časy. Britský tým si nepřipsal ani jedinou výhru. To bylo poprvé od roku 1956, co se něco takového stalo: jak Williams, tak McLaren se ani jeden nedokázali dostat v té sezóně na nejvyšší stupínek pro vítěze. Což bylo ukazatelem toho, jak se svět změnil. Británie byla stále ještě centrem dění pro Formuli 1 a možná 3 500 lidí bylo ve Spojeném království přímo zaměstnáno v týmech Formule 1, přičemž 600 z nich zaměstnával sám Renault. Ovšem kurážná a individualizovaná tradice tzv. garážistů ztělesněná v Brabhamu, Lotusu, Tyrrellu, Marchi, McLarenu a Williamsu pomalu umírala. Ve vzduchu byla cítit revoluce.
