Například Australan Alan Jones, mistra světa z roku 1980, byl opravdový tvrďák. Jednou dojel závod druhý navzdory tomu, že řídil se zlomenou rukou, jež nebyla závodnickým úrazem, ale obyčejným následkem rvačky v baru. Patrick Head, neuvěřitelně nesentimentální konstruktér týmu Williams Formule 1 ho nazval tvrdým a soutěživým zvířetem. Sám Frank Williams, jeden z nejtvrdších oříšků v tvrdém automobilového byznysu, ho miloval. Popsal ho jako pravého, mužného muže a jako takového člověka, který nikdy nepotřeboval mentálně povzbuzovat, protože byl velice odhodlaný a optimistický. Ten, který nepotřeboval žádnou chůvu, nebo aby ho někdo držel za ručičku. Když byl Jones mladší, mluvil sám o sobě jako o „protivném malém bastardovi“. Pohrdal těmi řidiči, kteří nebyli na plný úvazek zainteresováni v jejich práci. Stěžoval si, že v polovině případů je to vůz, který je bere na projížďku. Také prohlašoval o Austrálii, své rodné zemi, že je to ta nejlepší země na světě a důsledkem toho se přirozeně na první pohled vysmíval všem Francouzům. Alain Prost, který měl z těchto vlastností hrůzu, považoval Jonese za „nejobávanějšího, silného, dokonce násilnického jezdce“.
Jonesův týmový kolega z Williamsonu, Carlos Reutemann, ho nenáviděl. A Jones nenáviděl náladového Reutemann naprosto stejně. V roce 1980 byl Jones v polovině šampionátu na vedoucí pozici, a přesto mručel: „Jediná chvíle, kdy jsou vydány nějaké týmové příkazy je, když jedeme na první a druhé pozici, osm nebo deset kol před koncem závodu a nejsme pod žádným tlakem. Pokud je Carlos za těchto podmínek vepředu, očekával bych, že mě pustí před sebe.“
Což se nestalo na brazilské Grand Prix následujícího roku, vedlo k fundamentálnímu kolapsu vztahů uvnitř týmu a nakonec i k Reutemannově potupnému ukončení kariéry v roce 1982. Když se Reutemann zcela legitimně umístil druhý na německé Grand Prix 1980 (po katastrofě s pneumatikou, která připravila Jonese o jisté první místo), byl celkově třetí Jones na všechno tak neuvěřitelně naštvaný, že se ani nedostavil na stupně vítězů, o které se měl dělit s Reutemannem a vítězem závodu, Jacquesem Lafittem. „Tohle prostě není možné“, mumlal neustále, „to už je příliš.“ „Byl jsem tak blízko, a pak tohle.“ „Tenhle sport“, řekl Jones a zjednodušil to na úplné základy, „je tvrdá práce a peníze.“ Když nakonec Jones vyhrál titul mistra světa, prohlásil: „Všechno, co si teď přeju je kvalitní odpočinek, jít domů a být s mou ženou a dítětem.“ Což ho najednou učinilo velmi podobným jemu velkému rivalovi, Nelsonu Piquetovi.
