Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata
Zajezdime
Menu
  • Zážitkové jízdy
  • Historie motorsportu
Home  /  Příběh Formule 1  /  87. Internacionální Formule 1 a tvrďák Jones

87. Internacionální Formule 1 a tvrďák Jones

Jak už víme, James Hunt to někdy v polovině sezóny 1979 doslova přes noc zabalil. To naštěstí neznamenalo, že je konec postavám závodnických velikánů před kterými jste museli zamykat své dcery do sklepa. Ve skutečnosti tu bylo z čeho vybírat, jen se změnil styl. Už nebyl tak nápadně britský, byl více interkontinentální, více různorodý.

Například Australan Alan Jones, mistra světa z roku 1980, byl opravdový tvrďák. Jednou dojel závod druhý navzdory tomu, že řídil se zlomenou rukou, jež nebyla závodnickým úrazem, ale obyčejným následkem rvačky v baru. Patrick Head, neuvěřitelně nesentimentální konstruktér týmu Williams Formule 1 ho nazval tvrdým a soutěživým zvířetem. Sám Frank Williams, jeden z nejtvrdších oříšků v tvrdém automobilového byznysu, ho miloval. Popsal ho jako pravého, mužného muže a jako takového člověka, který nikdy nepotřeboval mentálně povzbuzovat, protože byl velice odhodlaný a optimistický. Ten, který nepotřeboval žádnou chůvu, nebo aby ho někdo držel za ručičku. Když byl Jones mladší, mluvil sám o sobě jako o „protivném malém bastardovi“. Pohrdal těmi řidiči, kteří nebyli na plný úvazek zainteresováni v jejich práci. Stěžoval si, že v polovině případů je to vůz, který je bere na projížďku. Také prohlašoval o Austrálii, své rodné zemi, že je to ta nejlepší země na světě a důsledkem toho se přirozeně na první pohled vysmíval všem Francouzům. Alain Prost, který měl z těchto vlastností hrůzu, považoval Jonese za „nejobávanějšího, silného, dokonce násilnického jezdce“.

Jonesův týmový kolega z Williamsonu, Carlos Reutemann, ho nenáviděl. A Jones nenáviděl náladového Reutemann naprosto stejně. V roce 1980 byl Jones v polovině šampionátu na vedoucí pozici, a přesto mručel: „Jediná chvíle, kdy jsou vydány nějaké týmové příkazy je, když jedeme na první a druhé pozici, osm nebo deset kol před koncem závodu a nejsme pod žádným tlakem. Pokud je Carlos za těchto podmínek vepředu, očekával bych, že mě pustí před sebe.“

Což se nestalo na brazilské Grand Prix následujícího roku, vedlo k fundamentálnímu kolapsu vztahů uvnitř týmu a nakonec i k Reutemannově potupnému ukončení kariéry v roce 1982. Když se Reutemann zcela legitimně umístil druhý na německé Grand Prix 1980 (po katastrofě s pneumatikou, která připravila Jonese o jisté první místo), byl celkově třetí Jones na všechno tak neuvěřitelně naštvaný, že se ani nedostavil na stupně vítězů, o které se měl dělit s Reutemannem a vítězem závodu, Jacquesem Lafittem. „Tohle prostě není možné“, mumlal neustále, „to už je příliš.“ „Byl jsem tak blízko, a pak tohle.“ „Tenhle sport“, řekl Jones a zjednodušil to na úplné základy, „je tvrdá práce a peníze.“ Když nakonec Jones vyhrál titul mistra světa, prohlásil: „Všechno, co si teď přeju je kvalitní odpočinek, jít domů a být s mou ženou a dítětem.“ Což ho najednou učinilo velmi podobným jemu velkému rivalovi, Nelsonu Piquetovi.

Témata Alain Prost, Alan Jones, Carlos Reutemann, Frank Williams, Jacques Laffite, James Hunt, Nelson Piquet, Patrick Head, Williams
Předchozí
GP USA 2014
86. Proč Američané nechtěli F1?
Následující
Nelson Piquet
88. Věčně ospalý, prostořeký Nelson Piquet

Rychlé odkazy

  • Napište nám
  • Zážitkové jízdy
  • Volné termíny
  • O nás
  • Témata

Nejnovější příběhy

  • 1973 – Skrz barikády
  • 1970 – Šílení psi a Mexičané
  • 1969 – O zaječí chlup
  • 1966 – Demoliční Indy
  • 1965 – Velký Útěk
  • 1960 – Tramvaj Jacka Brabhama

Jsme sociálně aktivní