Narodil se 18. října 1933 v Turíně a pocházel z bohaté rodiny – jeho strýcem byl šéf Fiatu Gianni Agnelli. K závodění se poprvé dostal v roce 1957, když startoval v posledním ročníku Mille Miglia. S Fiatem 1000 sice nedosáhl ani poloviny závodu, ale od té chvíle nemyslel na nic jiného. Nějaký čas jezdil s auty OSCA a později se pustil do závodů do vrchu. Je třeba říct, že v té době byly závody do vrchu něčím úplně jiným, než jsou dnes. Jely se samozřejmě v podstatně drsnějších podmínkách a byly velmi prestižní. Ludovico brzy zjistil, že je v nich velmi dobrý, a s Ferrari Dino si dojel pro dva evropské tituly v letech 1962 a 65.
Díky podpoře svého strýčka v roce 1962 podepsal smlouvu s Enzem Ferrarim a v týmu F1 se sešel s Johnem Surteesem, Willym Mairessem a krajany Lorenzem Bandinim a Ninem Vaccarellou. Premiéru v MS Formule 1 si Ludovico odbyl při závodě v Holandsku v červnu 1963, kde převzal Dino 156 po zraněném Mairessim. V kvalifikaci zajel jedenáctý čas a v cíli dokonce hned slavil první získaný bod za šesté místo.
V roce 1962 také začal nastupovat v závodech sportovních aut a s Colinem Davisem dojeli v závodě 1000km v Paříži třetí. První velké vítězství si Scarfiotti připsal o rok později, když s Johnem Surteesem vyhráli ve Ferrari 250P 12 hodin na Sebringu. Sezóna pokračovala skvěle a s Bandinim a Mairessem získali druhé místo v Targa Florio, o pouhých dvanáct sekund za vítěznou posádkou Jo Bonnier – Carlo Abate.
Největší úspěch si ale italská dvojice připsala o několik týdnů později, když za volantem 250P ovládla maraton v Le Mans s pohodlným náskokem šestnácti kol před 250 GTO Belgičanů Blatona a van Ophema. Ferrari tento ročník ovládlo nevídaným způsobem a získalo dokonce prvních šest míst.
V F1 Ludovico startoval jen sporadicky. Prvními dvěma jezdci týmu byli Surtees a Bandini a Scarfiotti další šanci dostal až v září 1964 při domácí VC v Monze – devátým místem však příliš neoslnil.
Ve sportovních autech to však bylo něco jiného, tam se postupně stával jednou z největších hvězd a pravidelně sbíral přední umístění. S Vaccarellou dojeli druzí ve dvanáctihodinovce na Sebringu, vyhráli 1000km na Nürburgringu a Ludovico byl s Mikem Parkesem ještě třetí po 12 hodinách závodu v Remeši – výrazně tak pomohl k získání titulu pro Ferrari.
V roce 1965 přidal se Surteesem a 330P2 další triumf na Nürburgringu a v závodě 1000km v Monze dojeli na druhém místě za dvojicí Jo Bonnier – Phil Hill.
Po prvních dvou závodech následující sezóny odešel John Surtees do Cooperu a Scarfiotti dostal šanci v Německu, ale závod nedokončil. Startoval však i o dva týdny později v Monze. Po kvalifikaci mu s 312 patřila druhá pozice za Mikem Parkesem ve stejném autě a v první řadě obě Ferrari doprovodil Jim Clark s Lotusem-BRM. Po třinácti kolech se Ludovico dostal do vedení a postupně si vybudoval solidní náskok. Ten si udržel až do cíle a po 14 letech se stal prvním italským vítězem této Velké ceny. Skvělý den pro Ferrari potvrdil Parkes druhým místem, třetí dojel Novozélanďan Denny Hulme s Brabhamem-Repco. Tohle bylo jediné Scarfiottiho vítězství ve Formule 1 v kariéře.
S Parkesem dokázali v roce 1966 vyhrát 1000km Spa-Francochamps a o rok později získali tři druhá místa-24 hodin Daytona, 1000km v Monze a v 24 hodin Le Mans. Poté Ludovico odešel z Ferrari.
V roce 1968 startoval v prvních třech závodech sezony v barvách Cooperu a nevedlo se mu zle. V Jižní Africe sice nedojel, ale ve Španělsku a v Monaku získal solidní čtvrtá místa. Tato sezóna se však do historie zapsala černým písmem. Zemřelo během ní hned pět jezdců Formule 1, mezi nimi i Ludovico Scarfiotti. Během roku podepsal s Porsche a s Gerhardem Mitterem dojeli druzí v šestihodinovém závodě v Brands Hatch. Pak však přišel trénink na další díl evropského mistrovství v Rossfeldu v Německu, kde se Scarfiottiho Porsche Bergspyder podle všeho zasekl plyn a během následné nehody zemřel. Bylo mu 34 let.
