114. Vyhraj nebo zemři snahou

V mnoha ohledech to však určitě byl nepopiratelně skvělý jezdec. A to nejen kvůli jeho způsobu smýšlení „vyhraj nebo zemři snahou“. Jako všichni nejlepší řidiči byl přemýšlivý. David Brown, jeho závodní technik ve Williamsu o něm řekl: „Mansell uvažoval o trati v celé její délce a hned od začátku se snažil a probíjel si cestu vpřed“. Na rozdíl od Jamese Hunta nebyl vydán na milost pochroumaných nervů nebo existenciální svéhlavosti. Namísto toho byl příkladně klidný. Jonathan Palmer, jeden z Mansellových soupeřů z období osmdesátých let, zpozoroval, že Nigel nebyl na startovní čáře vůbec nervózní a řekl: „Pokud bych ho měl popsat, tak byl celkem uvolněný.“ A dokonce ani Frank Williams nemohl ignorovat Mansellovo neustavičné úsilí zlepšovat se. Když se Mansell v roce 1991 vrátil do týmu Williams, po krátkých a mizerných prázdninách u Ferrari (krátkých zejména díky Alainu Prostovi), Frank ho shledal mnohem vyspělejším, než byl před tím, ale zároveň každým coulem stejně agresivním jako před tím. A jeho záznamy hovoří za vše: třicet jedna vítězství v Grand Prix ze sto osmdesáti šesti startů, třicet dva vítězství v kvalifikacích, třicet nejrychlejších kol. To byl nepopiratelně fantastický úspěch.

Ale dokonce i když byl ve formě, i když stál na startu s nejlepším z týmů, dokonce když mu všechno skvěle vycházelo a vyhrával závody suverénně a rozhodně, tak si následně stěžoval na řízení vozu nebo na meteorologické podmínky na trati nebo na stav jeho pneumatik. Britská média, v těžkém rozporu a v zoufalé snaze podpořit jejich šanci na dalšího šampiona po více než deseti letech, nebyla schopná přehlédnout Mansellovy výpadky a zoufale se snažila dát mu nějaký lepší smysl. „Během rozhovorů“, stěžoval si deník The Times, „dokáže přejít od lehkomyslné povrchnosti k mrzuté paranoie.“ Kdekoliv jinde říkali: „Jak může muž, který tak dobře řídí, působit jako takový, inu, tupec?“ James Hunt (závistivý, možná kvůli obavě, že by mohl přijít o pozici posledního britského mistra světa) pokračoval ve svých ústřižkových komentářích pro televizi: „Nigel si musí rozmyslet, jestli chce vyhrávat jednotlivé závody nebo vyhrát celý šampionát.“

Mezitím Nigel Mansell odrovnal své fanoušky, když v roce 1986 prohrál titul s Prostem o dva body, v roce 1987 mu titul šampióna utekl o dvanáct bodů za Nelsonem Piquetem a v roce 1991 o pětadvacet bodů za Sennou. V roce 1986 v Adelaide mu před zraky deseti miliónů televizních diváků okázale odešla jeho zadní pneumatika a připravila ho o titul. Roku 1987 si na Grand Prix v Suzuce poranil záda a zbytek sezóny nebyl schopný jezdit.

V osmdesátém osmém dostal plané neštovice a musel tak vynechat několik rozhodujících závodů. Připsal si ale také několik fantastických vítězství: V roce 1987 vyhrál britskou Grand Prix, když dotáhl dvacetisekundové manko v několika kolech; dále tu byla debutní výhra za Ferrari na brazilské Grand Prix 1989; plus vítězství, stylem buď anebo, nad Sennou v Maďarsku. V roce 1992 vyhrál všech pět prvních po sobě jdoucích Grand Prix, což byl nový rekord. S Mansellem to bylo jako na kolotoči – triumf a pohroma, beznadějně propletené a neustále se prolínající.