Nebyli tam žádní traťoví maršálové, žádný zdravotnický tým a žádná záchranka. Stewart byl tedy alespoň převezen do provizorní ošetřovny, kde ho položili na betonovou podlahu posetou nedopalky od cigaret. Pak dorazila záchranka s policejním doprovodem, aby odvezli Stewarta do nemocnice v Liége. Po cestě ztratili policejní doprovod a později i cestu do nemocnice. Nakonec byl Stewart letecky přepraven do Anglie záchranným vrtulníkem. Zpátky v Londýně se pak zotavoval se zlomenými žebry, zlomenou klíční kostí a poleptáním od vysokooktanového benzínu. Není divu, že choval k Hillovi velkou úctu. Ten chlap mu zachránil život.
Sedm z patnácti jezdců původního startovního pole nabouralo hned v prvním kole. Jen pět jich dokončilo závod. Statečným vítězem se stal John Surtees ve Ferrari. Ostatní řidiči si na rozdíl od Stewarta mohli nechat obvázat rány, poděkovat Bohu, že to přežili a jednoduše se vrátit na trať. Stewart se ale ocitl mimo trať, uvězněný v roztříštěném voze plném paliva a beznadějně čekal, zda někdo něco udělá dřív, než se připojí k Harrymu Shellovi, Chrisu Bristowovi, Alanu Staceymu, Giuliovi Cabiancovi, Wolfgangu von Tripsovi, Ricardovi Rodriguezovi, Garymu Hockingovi a Carelu de Beaufortovi – ostatním pilotům, kteří zemřeli při nehodách Formule 1 od začátku desetiletí. O dva měsíce později uhořel John Taylor na německé Grand Prix v Nurburgringu. Následujícího roku v Monaku se stal obětí hořícího vozu Lorenzo Bandini.
To všechno mělo na Stewarta vliv. Prohlásil: „Jestli je tohle to nejlepší co máme, tak je tu něco v nepořádku. Je to politováníhodné. Něco není dobře na tratích, stejně tak jako není něco v pořádku s vozy, zdravotnickým zajištěním, hasiči a záchranným týmem.“ Ani ubíhající čas ho neuchlácholil a bouračka z šedesátého šestého roku se pro něj stala v každém ohledu stejně velkým a rozhodujícím momentem v jeho životě jako jeho první vítězství v Grand Prix nebo první titul mistra světa.
