Chris se narodil 20. července 1943 ve městě Bulls na Severním ostrově Nového Zélandu. Byl velkým talentem a za volant Formule 1 se poprvé podíval ve svých 19 letech. Všiml si ho Reg Parnell po tom, co podával dobré výkony s Cooperem-Climax. Pozval Chrise do Goodwoodu, kde testoval Lola-Climax F1. Amon se chytil a v několika následujících letech s autem získával zkušenosti v nižších sériích.
První velký úspěch přišel v roce 1966, když s Brucem McLarenem vyhráli 24 hodin Le Mans, kde řídili Ford GT40. Tohle vítězství mu vyneslo angažmá u Ferrari. Netrvalo dlouho a Amon se stal ve svých 24 letech jedničkou týmu. Nebylo to kvůli výkonům, ale při závodě v Monaku zahynul Lorenzo Bandini a na Spa se vážně zranil Mike Parkes. Novozélanďanovy výsledky však byly velmi dobré a s Ferrari 312 byl v Monaku třetí, čtvrtý na Zandvoortu a opět třetí na Spa. V dalších závodech sezóny přidal ještě několik umístění v první trojce a byl silnou konkurencí pro Brabhamy-Repco Jacka Brabhama a Dennyho Hulme a Lotusy Jima Clarka a Grahama Hilla. Pověst smolaře si Chris začal “budovat” ke konci sezóny, když nejprve útočil na výhru v USA, ale zradil ho tlak oleje a v posledním závodě v Mexiku mu těsně před cílem došlo palivo.
V roce 1968 si to s Lotusem 49 Jima Clarka rozdal o titul v Tasmanské sérii, ale dvě Chrisovy výhry na Skota, který nakonec po čtyřech vítězstvích získal titul, nestačily. O Clarkovi se říkalo, že byl nejlepším jezdcem své generace, ale Amon dokázal, že s ním dokáže držet krok zejména v posledním závodě série v Sandown Parku, kde jeli téměř celý závod nalepení na sobě a Clark vyhrál jen o desetinu sekundy. V sezoně 1968 si však Chris v F1 vybíral jeden kopec smůly za druhým. Nedojel sedm závodů z dvanácti. Ve Španělsku vedl, ale v 58. kole mu odešel ventil palivového čerpadla. Ve Spa měl na čele slušný náskok, ale překáželo mu pomalejší auto, předjel ho John Surtees a od kol jeho Hondy odletěl kámen, který skončil v chladiči Amonova Ferrari a ten musel odstoupit. V Kanadě to vypadalo, že se konečně dočká vítězství, když vedl o celou minutu, ale pak ho zradila převodovka. Na konci roku si alespoň trochu spravil chuť v Tasman Cupu, kde s Ferrari 246T vyhrál čtyři závody a jasně získal titul. V F1 to ale ani v následující sezoně nebylo dobré. Auta Ferrari sice dostala nové dvanáctiválce, ale tahle kombinace nefungovala tak, jak by si asi všichni v týmu přáli. Nejlepším Chrisovým výsledkem v sezóně bylo třetí místo v Holandsku.
Ve Ferrari byly s vývojem auta čím dál tím větší problémy a došlo to až tak daleko, že tým dočasně odstoupil z mistrovství světa. Amon tedy podepsal smlouvu se začínajícím Marchem, ale brzy toho musel litovat, když Jacky Ickx s novým Ferrari 312B vyhrál závody v Rakousku a Kanadě, zatímco Amon celou sezonu se svým Marchem 701 bojoval a bylo z toho jen celkové osmé místo.
V roce 1972 Chris jezdil v týmu Matra, ale nejlepšími výsledky bylo třetí místo ve Francii a čtvrté v Británii. Na výhru dosáhl jen v Argentině, ale tento závod se do mistrovství světa nepočítal. Příliš šťastnou ruku Chris neměl ani při vybírání týmů. V roce 1973 se přidal k italskému Tecnu a byla to tragédie. Auto bylo dokonce připraveno až na pátý závod sezony. Brzy mu došla trpělivost a na poslední dvě Velké ceny se přesunul k Tyrrellu, lepší výsledky už ale přidat nestihl.
Na konci sezony založil vlastní tým Chris Amon Racing, ale výsledky nestály za řeč. Zkoušel to ještě v letech 1975-76 v Ensignu a nejlepším výsledkem bylo páté místo. Posledním závodem kariéry v F1 pro něj byla Velká cena Kanady v říjnu 76. Po ukončení kariéry se Chris vrátil domů na Nový Zéland a věnoval se rodinné farmě. V osmdesátých letech se často objevoval v televizi a v roce 1995 získal místo v Síni slávy novozélandského sportu. Zemřel na rakovinu v roce 2016.
