Tým Tyrrellu připravoval Ceverta na nástup ke slávě. „Francois se přede mě dokázal dostat kdykoliv se mu zachtělo“. „Je rychlejší než já.“, řekl Stewart shovívavě, přestože devětadvacetiletý Francouz měl na svém kontě pouze jednu výhru v Grand Prix. Jackie Stewart už neměl důvod pokořovat soupeře a po závodě ve Watkins Glen, který byl jeho v pořadí stou Grand Prix, se chystal odejít do sportovního důchodu. V kapse měl již tři tituly mistra světa. To byly dostatečně oslnivé a rozhodující důvody pro takové rozhodnutí. O jeho plánu tehdy věděli pouze on sám a tým Tyrrellu. Měl to být klidný a tichý odchod trojnásobného šampiona…
Ale pak, v závěrečných minutách klasifikace, ztratil Cevert kontrolu nad svým vozem v ďábelské kombinací zatáček, známých pod jménem „The Esses“ (v překladu esíčka). Prorazil ochranou bariéru, vyvrátil ji, vůz se otočil vzhůru nohama a sám sebe zdemoloval ve víru prachu, laminátu a kovu. Cevert byl po dopadu v podstatě rozříznut napůl. Jody Scheckter byl první, kdo se objevil na místě nehody a byl tak zděšen škodou způsobenou jak na autě, tak zejména na řidiči, že se od té doby fundamentálně změnil jeho pohled na závodění. Následně také přiznal: „Mým zájmem bylo udržet se na živu.“ Stewart v týmu Tyrrellu – svými vlastními slovy: „rozrušený a znechucený“ – nemohl dál pokračovat.
Ostatně z hlediska nehod to byl další špatný ročník pro Formuli 1 i kvůli strašlivé smrti Rogera Williamsona v Zandvoortu. Tato událost se stala jedním z nejméně slavných momentů v historii závodů Grand Prix. A to nejen proto, že to všechno zabírala holandská televize – od nárazu, přes hořící vůz až k Davidu Purleymu, který odstoupil ze závodu, aby pomohl. Kolem bylo několik vystrašených a inkompetentních traťových maršálů, kteří nebyli ochotní a schopní uvězněnému Williamsonovi pomoci. V Purleym rostlo zděšení a hněv, jak se sám snažil otočit hořící vůz zpátky na kola zatímco poslouchal řev umírajíciho Williamse. A ostatní řidiči, jak Purley znechuceně prohlásil: „V plné rychlosti jen projížděli kolem místa nehody. Ronnie Peterson ani nezměnil stopu“.
Jackie Stewart, vítěz rekordních dvaceti sedmi Grand Prix, tedy pověsil svou závodnickou přilbu na hřebík a najednou nezbývalo Britům téměř nic. Stárnoucí Graham Hill, zhroucený, šedivějící, a stále ještě zotavující se ze svých zranění z roku 1969, se absurdně potácel někde ve spodní části tabulky. Neúnavný Jackie Oliver se snažil, ale moc toho nepředvedl. David Purley byl i přes svou statečnost velkou neznámou. Zbýval tak pouze jediný skutečně schůdný kandidát – James Hunt.
